Plakát je rozměrný list papíru vystavovaný na veřejných místech, který s použitím textu, obrazu nebo obojího společně upoutává, nabízí zboží, umělecké dílo či produkci, zábavu, názor a podobně. Plakát je dnes i objekt sběratelství. Předchůdci plakátu pocházejí z Egypta, Řecka, Říma, texty byly původně tesány, nebo ryty do kamenných, či měděných desek a vystavovány na veřejných místech. První tištěné plakáty byly v Anglii r. 1480 (W. Cackston)a textové plakáty byly běžné už v 17. století, například upoutávaly na představení her Williama Shakespeara. Ale největší rozmach umožnil až vynález vhodné reprodukční techniky – litografie – Alois Senefelder roku 1798. Na konci 19. století vynikli svými plakáty Henri de Toulouse-Lautrec nebo Jules Chéret, na přelomu 19. a 20. století ovlivnil umění tvorby plakátu svými díly i český malíř Alfons Mucha, některé secesní plakáty vyšly mezi roky 1895 a 1900 v tištěné sérii Maîtres de l’Affiche (česky: Mistři plakátu). V meziválečné době vzrostl význam politického plakátu, který za první i druhé světové války sloužil i k mobilizaci k odporu proti nepříteli. Za nejslavnější období českého plakátu se považují šedesátá léta a filmové plakáty té doby. Dnes jsou nejrozšířenější tiskovinou, je vylepován na frekventovaných místech. Působí na širokou veřejnost, své zájemce si nevybírá (není pro úzkou skupinu), má upoutat pozornost, barevné provedení má být nápadné, výrazné, ale ne křiklavé, text pak stručný a výstižný (co, kde, odkdy – dokdy). Životnost plakátu má být dostatečná, aspoň po dobu trvání akce (tištěná na kvalitní papír, kvalitními barvami – jako první odchází červená barva, další žlutá, zůstává modrá a červená (ne ofsetovými – rychle se promočí) odolnými proti povětrnostním podmínkám (křídové papíry)). Formáty vychází z normalizovaných forem (řada A, B), mohou být i prodloužené, či rozšířené velikosti. Od AO, A1 je rastr giganto (= velké tiskové body), patrný pouhým okem, určený pro pohled z dálky (80 – 90 dpi) Tisková technika se volí podle náročnosti návrhu a podle počtu výtisků. Vyšší náklady ofsetem, nižší sítotiskem a knihtiskem (k dotisku bianco plakátu). Jsou druhy dvoubarevné i plnobarevné (4 barvy = barvotisky) nebo dotiskované – speciální (zlatá, stříbrná). Při delším vystavení a působení povětrnostních podmínek se i lakují (tiskový lak – UV filtr). Typografický plakát obsahuje pouze text, bývá tištěn 2 až 3 barvami, většinou se využívá pro koncerty, kina. Tiskne se pak technologií knihtisku, ofsetu, sítotiskem. Grafický plakát je obraz doplněný textem s obrázkem (reprodukcí), text je výstižný a stručný, tiskne se 2 až 6 barvami, ofsetem, sítotiskem. Fotografický – čistá fotografie na fotografickém papíře i s exponovaným textem, vystavuje se pouze v interiérech, slouží spíše jako předloha pro grafický plakát.

Podprahový signál je signál osobě, který je pod limitem jejího vnímání (pod prahem, odtud název), takže signál daná osoba sice zaregistruje, ale v té chvíli si to neuvědomí, protože obsah signálu jí přejde přímo do podvědomí, například je podprahovým signálem obrázek, který osoba vidí příliš krátkou dobu. Tato technologie se využívá v reklamě a propagaci, ale obvykle je pokládána za ilegální. S tímto tématem také manipuluje množství konspiračních teorií. První zprávy o využívání podprahových signálů máme z roku 1917, kdy byla americká armáda obviňována z toho, že do písní a plakátů umisťuje podprahové signály, které měly nalákat lidi k odvodu. Toto podezření nebylo potvrzeno ani vyvráceno. Roku 1957 prohlásil americký specialista na reklamu James Vicary, že umístil do televizního vysílání záběry s nápisy „pij Coca-colu“ a „jez popcorn“, čímž údajně způsobil zvýšení prodeje těchto výrobků. Tento incident způsobil širokou diskuzi o problematice podprahových signálů, která mimo jiné vedla k zákazu podprahových signálů ve Spojených státech, Austrálii a Velké Británii. Vicary ale později, v roce 1962, přiznal, že si své tvrzení vymyslel. Roku 1973 vydal Wilson Bryan knihu Podprahové svádění (v originále Subliminal seduction), v níž tvrdil, že podprahové signály byly už tehdy široce využívány v reklamě. Tato kniha způsobila vlnu zájmu o podprahovou komunikaci. Podprahové vnímání se většinou považuje za druh nevědomého vnímání (to je vnímání, u kterého vnímatel vnímá vnímané, ale v danou chvíli si to neuvědomí – dalším příkladem takového vnímání je například hypnóza nebo hlas ve spánku). Mezi podprahové vnímání se řadí také neverbální komunikace: (dlaně vzhůru-„Myslím to upřímně…“, „Nelžu vám…“; známe z politické scény) nebo také takzvané nedokončené věty, což znamená, že řečník větu úmyslně nedokončí ve chvíli, kdy z ní téměř jasně vyplývá závěr, který je buď lživý, nebo nepotvrzený a neměl by se dále šířit; Posluchač si jej však s daným tématem podvědomě spojí a časem jej může považovat za pravdivý, nebo vyřčený. Zajímavá je i schopnost některých lidí nejdříve přijmout, dokonale zkopírovat a pak současně s druhým používat jeho pohyby, gesta (popřípadě termíny i prožívat nálady) a pak se nenásilným způsobem vrátit k vlastním (nebo přejít k jinde poznaným) gestům, které druhý začne nevědomky (podvědomě) kopírovat sám. Není úplně jisté, jestli mohou být pomocí podprahových signálů vnímány pouze jednodušší zprávy, nebo jestli je toto vnímání úplné a kompletní. Nedávné studie dokazují, že podprahové vnímání může ovlivňovat budoucí chování osoby. Uvažuje se o možnosti podprahového studia, v tomto směru ale nebyl proveden žádný serióznější výzkum.

Inzerát je krátké textové či obrazové sdělení, které je obvykle za úplatu zveřejněno v nějakém vhodném informačním médiu – např. v tisku (třeba ve specializovaném inzertním tisku), na věřejné vývěsce, na internetu, někdy i v rozhlase či v televizi apod. Zadavatel inzerátu se nazývá inzerent. Inzerentem může být v praxi fakticky jakýkoliv právní subjekt (právnická či fyzická osoba, popřípadě i skupina osob). Soubor všech inzerátů se označuje slovem inzerce. Činnost sama se pak nazývá inzerování. Inzeráty se používají běžně i v soukromém občanském styku např. pro nabídku prodeje či koupě nějakého předmětu denní potřeby, nadbytečného zboží, osobních služeb, seznámení se s jinými osobami, vzájemné výměny předmětů, náboru do nějakého spolku či občanského sdružení, oznámení o svatbě, promoci, životním jubileu, úmrtí osoby, vzpomínky na zemřelé apod. V podnikatelském a komerčním prostředí souvisí inzerce a inzeráty nejčastěji s propagací a reklamou nějakých výrobků, zboží, prací a služeb. Některé podnikatelské inzeráty se týkají např. nabídky volných pracovních míst, výběrových řízení do různých vedoucích a řídících funkcí, vyhlášení veřejných soutěží, oznámení o zániku firmy, zprávy o sloučení firmy s jinou firmou, sdělení o navýšení základního kapitálu, zprávy o konání valných hromad akcionářů atd. apod. Inzeráty státu resp. státních a veřejných institucí mohou mimo jiné být jedním z možných informačních kanálů určených pro styk úřadů s veřejností.